Cesta je cíl.
Narážím na to všude. V podcastech, na Instagramu, v rozhovorech u kafe. Píše se to na hrnky a na plakáty nad pracovní stůl.
Popravdě, v hodně věcech s tím souhlasím. Když trénujete na maraton, rozjíždíte podnikání nebo se učíte nový jazyk, je to fakt pravda. Ten cíl jste si vybrali sami, a kdyby vás cesta k němu nebavila, tak v ní nepokračujete. Tam to heslo sedí.
Jenže ono se to nějak rozšířilo i tam, kam to za mě nepatří.
Na stole hromada úkolů, která se nezmenšuje. Děti zase nemocné doma. Stavba domu, která se posunula o další měsíce, a vy už ani nevíte, kolikátý termín to je. Jedete z posledních sil a jediné, co vidíte, je konec. Až to bude hotové.
A do toho vám někdo řekne:
užívej si to, to jsou krásný časy
děti tak rychle vyrostou
vždyť si stavíte vlastní domov, to je přece sen
Nikdo to nemyslí zle. Ale ono to udělá zvláštní věc. Najednou nejste jen unavení. Jte špatně unavení. Správně byste si to přece měli užívat, a vy si to neužíváte, takže selháváte i v tomhle.
Ta cesta je dlouhá. A vy si ji užívat nechcete. Chcete ji přežít, zvládnout, uzavřít a jít dál.
Myslím, že je úplně v pořádku to říct nahlas: Ne, teď si to neužívám. Chci mít hotovo. Některé cesty nejsou od toho, aby se užívaly. Jsou od toho, aby se přešly.
To, že vás nebaví, neznamená, že děláte něco blbě. Znamená to, že je to těžký. Nic víc.
Možná na to jednou budeš vzpomínat hezky. Paměť umí věci zjemnit. Ale to je jednou. Užívat si něco dopředu jen proto, že to jednou bude hezká vzpomínka, prostě nejde.
V jádru jsem optimistka. Vím, že i tohle přejde. Úkoly ubydou, děti se uzdraví a dům jednou stát bude. Jen bych byla ráda, kdyby nám naše okolí přestalo doporučovat, co máme cestou cítit.
Cesta je cíl? Někdy jo.
A někdy chci mít prostě už hotovo.
